Pramenem evropského práva civilního letectví je soubor právních norem, které jsou obsaženy zejména v primárním právu (zakládací smlouvy EU, změny a doplňky), v nařízeních, směrnicích a následně ve vnitrostátních předpisech, prováděcích předpisech, v rozhodnutích, doporučeních a stanoviscích. Za součást evropského leteckého práva se také považují normy, obsažené v mezinárodních smlouvách, které upravují vztahy Společenství navenek (např. Smlouva mezi EU a USA).
Základním dokumentem Evropského společenství je Smlouva o Evropské unii (SEU), a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU). Právní základ společné dopravní politiky můžeme najít právě v SFEU, konkrétně v čl. 4 odst. 2 písm. g) a hlavě VI. Cílem jednotné právní úpravy v letectví v rámci EU je napomoci obecnému rozvoji a dobrému fungování jednotného vnitřního trhu především maximální harmonizací příslušné legislativy.
Evropské letecké právo můžeme rozdělit podle oblastí právní úpravy do několika částí:
přístup k letecké dopravě,
oblast tarifů a sazeb za letecké služby,
pravidla hospodářské soutěže v letecké dopravě,
úprava počítačových rezervačních systémů,
ochrana spotřebitele,
bezpečnost letecké dopravy,
organizace a poskytování služeb řízení leteckého provozu,
ochrana životního prostředí,
společná evropská dopravní politika v oblasti civilního letectví.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady jsou od 1. 1. 2010 závazná ve všech svých částech a jsou bezprostředně aplikovatelná ve všech členských státech. Evropská komise navrhuje, projednává s členskými státy a vydává implementační pravidla formou nařízení Evropské komise. Zpracováním návrhů pověřuje zpravidla organizaci EUROCONTROL.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1139 ze dne 4. července 2018 o společných pravidlech v oblasti civilního letectví a o zřízení Agentury Evropské unie pro bezpečnost letectví
Nařízení 2018/1139, které vstoupilo v platnost dne 11. září 2018 a jeho hlavním cílem je dosažení a udržení vysoké a jednotné úrovně bezpečnosti civilního letectví v Evropské unii. Nařízení upravuje v kapitole č. II upravující řízení bezpečnosti letectví - Evropský program pro bezpečnost letectví, Evropský plán pro bezpečnost letectví, státní program bezpečnosti a státní plán pro bezpečnost letectví. V kapitole č. III pak nařízení stanoví základní a společné požadavky:
na letovou způsobilost a ochranu životního prostředí,
na posádky letadel,
na letecký provoz,
na letiště,
na uspořádání letového provozu a letové navigační služby,
na řídící letového provozu
na bezpilotní letadla, a
na letadla používaní provozovatelem ze třetí země.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1139 se nevztahuje na všechny výrobky, procesy nebo osoby v oblasti letecké oblasti, ale pouze na ty, které jsou uvedeny v čl. 2 nařízení. Těmi jsou např.:
projektování, údržba a provoz letišť, včetně vybavení souvisejícího s bezpečností používaného na těchto letištích, která se nacházejí na území EU, a která jsou veřejná, slouží obchodní letecké dopravě; a mají zpevněnou přístrojovou dráhu o délce 800 metrů nebo více nebo jsou určena výlučně pro vrtulníky s využitím postupů přiblížení nebo odletů podle přístrojů;
provoz letadel směrem na území EU, na tomto území nebo směrem z něj uskutečňovaný provozovatelem letadel ze třetí země
projektování, výroba, údržba a provoz letadel, jakož i jejich motorů, vrtulí, letadlových částí, nezastavěného vybavení a vybavení pro řízení letadel na dálku, pokud letadlo je nebo bude zapsáno v leteckém rejstříku členského státu, pokud členský stát nepřenesl své povinnosti podle Chicagské úmluvy na třetí zemi a letadlo není provozováno provozovatelem letadel ze třetí země
Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1139 se naopak nevztahuje na:
letadla a jejich motory, vrtule, letadlové části, nezastavěné vybavení a vybavení pro řízení letadel na dálku, provádějící vojenské, celní, policejní, pátrací, záchranné a hasičské akce, ochranu hranic, akce pobřežní stráže nebo podobné činnosti, nebo
letiště nebo jejich součásti, jakož i vybavení, personál a organizace, které jsou spravovány a provozovány vojenskými silami.
Legislativa v oblasti aviation security není na Evropské úrovni natolik rozsáhlá jako v oblasti aviation safety. Tato oblast je upravena zejména mezinárodními úmluvami, jejichž smluvními stranami jsou i členské státy Evropské unie. Těmi nejvýznamnějšími mezinárodními úmluvami v oblasti aviation security jsou:
Tokijská úmluva z roku 1963;
Haagská úmluva z roku 1970;
Montrealská úmluva z roku 1971;
Protokol k Haagské úmluvě z roku 1988; a
Pekingská úmluva z roku 2010.
V roce 1963 byla jako první přijata Úmluva o trestných činech a některých jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel – tzv. Tokijská úmluva z roku 1963 (platná s účinnosti od roku 1969). Ta se vztahuje se na veškeré činy, které mohou ohrozit bezpečnost letadla nebo osob či majetku v letadle. Tato úmluva je aplikovatelná pouze v době letu letadla, v době, kdy je letadlo na hladině volného moře a v době kdy je letadlo v oblasti, která není územím žádného státu. Je v kompetenci každého státu, aby stanovil trestní odpovědnost za spáchaný čin.
V roce 1970 byla v Haagu podepsaná Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadla (tzv. Haagská úmluva). Ta se rozšiřuje trestnost činů v dle Tokijské úmluvy o pokus a spolupachatelství a dále o činy spáchané na vnitrostátních letech.
Podle Montrealské úmluvy z roku 1971 je považován za trestný čin jakýkoli čin, který je spáchán jako akt násilí proti osobám na palubě, kterým je ohrožena bezpečnost na palubě latadla. Jedná se např. o výbušniny na palubě, zneužití rádiové korespondence apod.
V roce 2010 byla přijata Úmluva o potlačování protiprávních činů souvisejících s mezinárodním civilním letectvím (tzv. Pekingská úmluva), která reaguje na nárůst teroristických činů od počátku 21. století. Pekingská úmluva doplňuje Haagskou a Tokijskou úmluvu o následující činy směřující proti bezpečnosti civilního letectví:
použití civilního letadla jako zbraně;
protiprávní rozptýlení zbraní hromadného ničení a vyjmenovaných nebezpečných látek z civilního letadla;
použití zbraní hromadného ničení a vyjmenovaných nebezpečných látek při útoku na civilní letadlo;
přeprava zbraní hromadného ničení a vyjmenovaných nebezpečných látek na palubě civilního letadla.
V rámci ICAO byly na základě závěrů z jednání zpracovány Leteckou navigační komisí, Výborem letecké dopravy a Výborem pro protiprávní činy - standardy a doporučení pro ochranu bezpečnosti mezinárodní civilní letecké dopravy. Po zapracování připomínek smluvních států k návrhu byl dokument v roce 1974 přijat a vydán jako Příloha 17 k Chicagské úmluvě. Dokument byl od prvého vydání, vzhledem k technickému ale i politickému vývoji ve světě, několikrát novelizován.
ECAC (Evropská konference pro civilního letectví), vydala Doc. 30/II ECAC zabývající se bezpečností civilního letectví před protiprávními činy za účelem vyšší standardizace a podrobnějšího rozpisu všech povinností, než odpovídá Annexům. Uvedený dokument reguluje některé oblasti, které nejsou materiály ICAO upraveny a některá doporučení, která ICAO prohlašuje za závazná. Jeho hlavní část obsahuje především soupis základních vyžadovaných opatření pro bezpečnost mezinárodních dopravních letů, včetně podrobných obsahů jednotlivých postupů, dále obsahuje doporučení týkající se technických parametrů detekčních zařízení a postupy pro testování bezpečnosti a bezpečnostní inspekce prováděné inspektory ECAC.
Prvním evropským právním předpisem v oblasti ochrany civilního letectví ve smyslu security bylo Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2320/2002 kterým se stanoví společná pravidla v oblasti bezpečnosti civilního letectví, jehož cílem bylo především stanovení bezpečnostních pravidel pro přepravu osob na letištích v rámci EU. Toto nařízení také kopírovalo požadavek uložený státům v příloze č. 17 k Chicagské úmluvě na vypracování a provádění národního bezpečnostního programu ochrany civilního letectví a přijetí národního programu kontroly kvality. V průběhu tří let, bylo toto nařízení doplněno o sedm dalších nařízení. Přestože toto nařízení přispělo ke zvýšení bezpečnosti civilního letectví, ukázala se časem nutnost jeho přepracování. V roce 2008 bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 300/2008 o společných pravidlech v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy.
Nařízení EP a rady (ES) č. 300/2008 o společných pravidlech v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy a o zrušení nařízení (ES) č. 2320/2002
Toto nařízení stanovuje společná pravidla k zabezpečení ochrany civilního letectví před protiprávními činy, které ohrožují bezpečnost civilního letectví. Poskytuje základ pro společný výklad přílohy 17 Chicagské úmluvy o mezinárodním letectví.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2320/2002 ze dne 16. prosince 2002, kterým se stanovila společná pravidla v oblasti bezpečnosti civilního letectví, bylo přijato v důsledku událostí ze dne 11. září 2001 ve Spojených státech amerických, kdy vznikla nutnost společného přístupu k řešení situace po takových činech a hledání nejúčinnějšího způsobu poskytnutí pomoci po teroristických činech. Nařízení bylo zrušeno a nahrazeno z důvodu zjednodušení a harmonizace stávajících pravidel a zvýšení úrovně ochrany před protiprávními činy. Vzhledem k potřebě větší pružnosti při přijímání bezpečnostních opatření a postupů s cílem zohlednit měnící se posouzení rizik a umožnit zavádění nových technologií, následující nařízení stanovuje základní zásady toho, co je třeba učinit k ochraně civilního letectví před protiprávními činy, aniž by zacházelo do technických a procedurálních podrobností týkajících se způsobu provádění těchto opatření. Vztahuje se na letiště sloužící civilnímu letectví, která se nacházejí na území členského státu, na provozovatele poskytující služby na těchto letištích a na subjekty dodávající zboží nebo poskytující služby na tato letiště nebo jejich prostřednictvím. Každý členský stát má pravomoc se rozhodovat o nasazení členů bezpečnostního doprovodu v letadlech, která jsou registrovaná v daném členském státě a zajišťovat, aby tito zaměstnanci byli řádně vyškoleni. Rovněž musí vypracovat národní bezpečnostní program ochrany civilního letectví před protiprávními činy a každý dopravce musí dbát na dodržování těchto předpisů. Není nutné provádět opětovně kontrolu cestujících z třetích zemí, které mají normy ochrany letectví rovnocenné s normami stanovenými tímto nařízením. Za porušení ustanovení tohoto nařízení by měly být stanoveny sankce.
Nařízení komise (EU) č. 1254/2009, kterým se stanoví kritéria umožňující členským státům odchýlit se od společných základních norem v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy a přijmout alternativní bezpečnostní opatření
Toto nařízení umožňuje členským státům odchýlit se od společných základních norem uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení (ES) č. 300/2008 a přijmout alternativní bezpečnostní opatření poskytující dostatečnou úroveň ochrany na základě místního posouzení rizika na letištích nebo ve vymezených prostorách letišť, kde je provoz omezen na jednu nebo několik z kategorií letadel/letů uvedených v tomto nařízení.
Nařízení komise (EU) č. 18/2010, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 300/2008, pokud jde o specifikace národních programů řízení kvality v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy
Nařízení se zabývá společnými specifikacemi národních programů řízení kvality, kterou by měl každý členský stát provést v oblasti ochrany civilního letectví před protiprávními činy.
Nařízení komise (ES) č. 272/2009, kterým se doplňují společné základní normy ochrany civilního letectví před protiprávními činy stanovené v příloze Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 300/2008
Toto nařízení stanovuje obecná opatření doplňující základní normy stanovené v příloze nařízení (ES) č. 300/2008 s cílem:
povolení metod detekční kontroly,
povolení metod kontroly vozidel, bezpečnostních kontrol a bezpečnostních prohlídek letadel,
stanovení kritérií pro uznávání rovnocennosti bezpečnostních norem třetích zemí,
určení podmínek, za nichž lze podrobit náklad, poštu, palubní zásoby nebo letištní dodávky detekční kontrole,
určení kritérií pro stanovení kritických částí bezpečnostních prostorů stanovení kritérií použitelných při náboru pracovníků, kteří budou provádět detekční kontrolu, aj.
Nařízení vstoupilo v platnost 23. dubna 2009.
Nařízení komise (EU) č. 297/2010, kterým se mění nařízení (ES) č. 272/2009, kterým se doplňují společné základní normy ochrany civilního letectví před protiprávními činy
Toto nařízení rozšiřuje povolené metody detekční kontroly uvedené v části A.3 (kontrola zapsaných zavazadel, nákladu a pošty, včetně pošty leteckého dopravce a materiálů leteckého dopravce, které se mají nakládat do nákladového prostoru letadla) nově také o zařízení pro detekci kovů. Nařízení ale zejména mění přístup ke vnášení kapalin, aerosolů a gelů do vyhrazených bezpečnostních prostor a na palubu letadel postupným přechodem od zákazu vnášení většiny kapalin k systému detekční kontroly kapalných výbušnin.
Nařízení komise (EU) č. 720/2011 ze dne 22. července 2011, kterým se mění nařízení č. 272/2009, kterým se doplňují společné základní normy ochrany civilního letectví před protiprávními činy, pokud jde o postupné zavádění detekčních kontrol kapalin, aerosolů a gelů na letištích EU
Nařízení (ES) č. 272/2009 ukládalo zejména povinnost zavést na letištích v rámci celé EU co nejrychleji, nejpozději však do dne 29. dubna 2013, metody a technologie pro detekci kapalných výbušnin. V zájmu postupného zavedení detekčních kontrol kapalných výbušnin byly stanoveny v příloze nařízení Komise (EU) č. 297/2010 ze dne 9. dubna 2010 dvě lhůty: 29. dubna 2011 pro detekční kontroly kapalin, aerosolů a gelů získaných na letišti třetí země nebo na palubě letadla leteckého dopravce třetí země a 29. dubna 2013 pro detekční kontroly všech kapalin, aerosolů a gelů. Krátce před 29. dubnem 2011 se situace u předpisů na úrovni EU i mezinárodní úrovni změnila. Z tohoto důvodu by mohlo jen málo letišť dát účinně k dispozici zařízení pro detekční kontrolu a je možné, že cestující by neměli jasno v tom, zda budou moci vnést kapaliny, aerosoly a gely získané na letišti třetí země nebo na palubě letadla leteckého dopravce třetí země do vyhrazených bezpečnostních prostor a na palubu letadel. 29. dubna 2011 bylo z výše uvedeného důvodu ustanovení odkazující na povinnost detekční kontroly kapalin, aerosolů a gelů získaných na letišti třetí země nebo na palubě letadla leteckého dopravce třetí země zrušeno.
Nařízení komise (EU) č. 1141/2011 ze dne 10. listopadu 2011, kterým se mění nařízení Komise (ES) č. 272/2009 a doplňují se společné základní normy ochrany civilního letectví před protiprávními činy, pokud jde o používání bezpečnostních skenerů na letištích EU.
Tímto nařízením jsou mezi povolené metody detekční kontroly osob nově zařazeny bezpečnostní skenery, které nevyužívají ionizující záření.
Nařízení Komise (EU) č. 1178/2011 ze dne 3. listopadu 2011, kterým se stanoví technické požadavky a správní postupy týkající se posádek v civilním letectví podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 216/2008
Toto nařízení stanoví prováděcí pravidla pro:
různé kvalifikace pro průkazy způsobilosti pilotů, podmínky pro vydávání, zachování, změny, omezování, pozastavení nebo zrušení platnosti průkazů způsobilosti, výsadní práva a povinnosti držitelů průkazů způsobilosti, podmínky pro změnu stávajících vnitrostátních průkazů způsobilosti pilota a vnitrostátních průkazů způsobilosti palubního technika na průkaz způsobilosti pilota, jakož i podmínky pro přijímání průkazů způsobilosti ze třetích zemí;
certifikaci osob odpovědných za poskytování leteckého výcviku či výcviku letové simulace nebo osob odpovědných za posuzování dovedností pilotů;
různá osvědčení zdravotní způsobilosti pro piloty, podmínky pro vydávání, zachování, změny, omezování, pozastavení nebo zrušení osvědčení zdravotní způsobilosti, výsadní práva a povinnosti držitelů osvědčení zdravotní způsobilosti, jakož i podmínky pro změnu stávajících vnitrostátních osvědčení zdravotní způsobilosti na běžně uznávaná osvědčení zdravotní způsobilosti;
certifikaci leteckých lékařů, jakož i podmínky, za nichž všeobecní lékaři mohou zastávat funkci leteckých lékařů;
periodické lékařské prohlídky palubních průvodčích, jakož i kvalifikaci osob odpovědných za uvedené prohlídky.
Nařízení vstoupilo v platnost dvacátým dne 8. dubna 2012.
IATA Security Manual
IATA (Mezinárodní organizace leteckých dopravců) vydává velmi obsáhlou příručku s názvem Security Manual. V několika kapitolách jsou velice podrobně obsaženy informace o civilním letectví v návaznosti na vládní předpisy, jsou uvedeny postupy pro letištní bezpečnost, bezpečnost cestujících, zboží, pošty, bezpečnost leteckého i letového personálu. Dále jsou uvedeny hrozby a nebezpečí pro civilní letectví a letecká kriminalita. Ačkoliv jsou předpisy IATA na velice vysoké úrovni, je IATA nevládní organizace a její předpisy jsou závazné pouze pro její členy.
Schengenské dohody
V roce 1985, v malém městečku Schengen blízko francouzsko-německé hranice podepsali zástupci pěti států (Německo, Francie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko) tzv. Schengenskou dohodu. Touto iniciativou začali usilovat o postupné zrušení kontrol na společných státních hranicích. O pět let později byla uzavřená druhá dohoda, která Schengenskou dohodu více rozvedla a specifikovala. Schengenská prováděcí úmluva je základním dokumentem, který detailně popisuje všechna opatření související se zrušením kontrol na společných hranicích smluvních stran a potřebnými kompenzačními opatřeními.
Schengenská spolupráce byla dovršena v březnu 1995, kdy se otevřel fungující schengenský prostor volného pohybu bez kontrol na vnitřních hranicích na území 7 státu EU. Kromě pěti původních se připojilo Španělsko a Portugalsko. V následujících letech se přidávaly další státy:
Portugalsko, Španělsko (1995)
Itálie, Rakousko (1997),
Řecko (2000),
Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko a Island (2001),
Irsko (2002),
Česko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko (2007),
Švýcarsko (2008),
Lichtenštejnsko (2011),
Chorvatsko (2023).
V současné době schengenský prostor tvoří 27 evropských států – 23 států EU se čtyřmi přidruženými státy.
Schengenský informační systém
Schengenský informační systém umožňuje příslušným útvarům kontrolovat a monitorovat údaje o osobách a předmětech, které byly do databáze zaznamenány v jakékoli jiné členské zemi, a v určitých případech zabránit vstupu na území schengenského prostoru osobě, které byl udělen zákaz vstupu, nebo danou osobu zadržet. SIS obsahuje:
záznamy o navracení (vkládané o státních příslušnících třetích zemí, na něž se vztahuje rozhodnutí o navrácení, za účelem ověření, zda byla splněna povinnost návratu, a na podporu výkonu rozhodnutí o navrácení);
záznamy o odepření vstupu a pobytu týkající se státních příslušníků třetích zemí (vkládané na základě vnitrostátního rozhodnutí přijatého příslušnými správními orgány nebo soudy);
záznamy o osobách hledaných za účelem zatčení a předání nebo vydání;
záznamy o pohřešovaných nebo zranitelných osobách, kterým je třeba zabránit v cestování;
záznamy o osobách hledaných za účelem zajištění jejich spolupráce v soudním řízení;
záznamy o osobách a věcech pro účely skrytých, dotazovacích nebo zvláštních kontrol;
informační záznamy v zájmu Unie o státních příslušnících třetích zemí;
záznamy o věcech hledaných za účelem zabavení nebo za účelem zajištění důkazů v trestním řízení; a
záznamy o neznámých hledaných osobách za účelem identifikace podle vnitrostátního práva.
Na základě této kapitoly student:
Prokáže základní orientaci v evropské právní úpravě civilního letectví
Vysvětlí úlohu Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2018/1139
Orientuje se v jednotlivých Nařízeních vztahujících se k problematice aviation security
Doporučená literatura a další zdroje: